Bára ve Formě

Jsem Bára a jsem tak trochu závislá na práci, sportu a jídle. Moji nejbližší tomu ze slušnosti říkají, že jsem akční, ale často se nebrání tomu mě nazvat bláznem. Chcete se o mé bláznivé jízdě životem dozvědět více a třeba se i inspirovat? Tak to jste tu správně!

Moje cesta & Můj příběh

Má životní jízda začala v porodnici na Bulovce, kdy jsem se jednoho srpnového dne poprvé podívala na svět a hned jsem věděla, že jsem tu správně.

Máma, táta, brácha mě celkem rychle přijali do rodiny, i když jsem nebyla bůhví jak krásné a hodné miminko. Má akčnost se projevovala od prvního dne, kdy jsem odmítala respektovat dobu spánku, chtěla pořád jíst a objevovat svět. Nebavilo mě čekat a postupovat dle vývojových tabulek, takže jsem v podstatě přeskočila fázi batolení a rovnou začala v 8 měsících chodit. Máma si tedy moc klidnou mateřskou dovolenou neužila, pořád za mnou někde běhala a brácha? Ten se naučil dobře utíkat a schovávat, protože to byla ta největší zábava-terorizovat o 6 let staršího bráchu.

Táta si už tehdy mnul ruce, že vychová novou tenisovou star a bude mi fandit ve VIP loži na Wimbledonu. Nebyl čas ztrácet čas a já jsem už ve 3 letech začala chodit na dětské cvičení, kde jsme dělali úplně všechno od běhání až po kotrmelce.

Před nástupem do první třídy jsem už byla seznámena s tenisovou raketou a chodila na pokročilejší sportovní přípravu již směřovanou k tenisu.

Tenis mě provázel celým dětstvím až do puberty, kdy jsem měla zánět šlach a musela na půl roku přestat hrát a dát se do kupy. Táta se snažil, já taky, ale na Wimbledon to bylo ještě hodně daleko a já čím dál tím více projevovala navenek svou akčnost a tendenci sedět jedním zadkem na více židlích. Ve stejné době jsem hrála i basket, chodila denně na kondiční přípravu, do školy a chtěla být taky se svými spolužáky a být součástí party.

A to byl právě kámen úrazu, úraz se mi stal na přelomu puberty, tenis mi extra nešel, chyběly mi obyčejné holčičí věci a já chtěla dělat vše ostatní jen ne tenis. Po uzdravení jsem to ještě chvíli zkoušela, ale nemělo to cenu, tenis jsem v té době přestávala mít ráda.

Nastalo takové zvláštní období temna, tenis jsem nehrála, nastoupila jsem na italské gymnázium, kde jsem nikoho neznala, dojížděla přes celou Prahu a hledala novou cestu. Bylo to asi jediné období v životě, kdy jsem moc nesportovala a ani sport nevyhledávala.

Naštěstí to bylo jen chvíli a mamka mě přihlásila do nového tenisové oddílu na pražské Ořechovce, kde jsem zanedlouho pochopila, že tenis může být i zábava.

Našla jsem si tam partu, tenis chodila hrát ráda, měla nové kamarády a pochopila jsem, že mi tenis může dělat radost a že chci dál sportovat.

V tu dobu se začali objevovat první kurzy na fitness instruktory a já jsem si oblíbila spinning, na který jsem si udělala jeden ze svých prvních kurzů a postupně přibývaly další. Poprvé jsem se také setkala s informacemi o výživě a jejím propojení se sportem.

Začalo mě to zajímat a chtěla jsem se dozvědět více o tom, jak tělo funguje, co máme jíst, jak trénovat a jak být nejlepší, což mě ovlivnilo natolik, že jsem se rozhodla jít studovat na vysokou školu na FTVS.

Volba vysoké školy pro mě byla složitá, na jednu stranu jsem chtěla jít v máminých stopách a studovat medicínu, na druhou stranu jsem chtěla spojit studium s tím co mi dělá největší radost a to je sport.

Nakonec padla volba na FTVS a i když to teď s odstupem vidím jinak, své rozhodnutí bych neměnila. Propojení studia a sportu bylo pro mě ideální kombinací a já jsem díky tomu poznala spoustu skvělých lidí, mám nespočetné množství zážitků, vzpomínek a vyzkoušela jsem si snad všechny sporty. 

Jednou jsem se procházela po chodbě a viděla na fakultě plakát ohledně Bežeckého trenéra pro Nike a mě zazářily oči, to chci! V tu dobu jsem neběhala, jen v rámci ostatních sportů, ale i přesto jsem to chtěla vyzkoušet a přihlásit se. A ono to vyšlo a já se stala Nike Running Coachem, dream has just started!

Začala jsem běhat a pomalu ale jistě jsem začala objevovat kouzlo běhání, běžecké komunity a svobody.

Po necelých dvou letech se v Nike objevila možnost studentského internshipu a já neváhala ani vteřinu, přihlásila se a nakonec to místo dostala. Vznášela jsem se na obláčku štěstí, byla jsem nejvíc nadšená a odhodlaná být nejlepší!

Pokračovala jsem ve studiu na FTVS na magisterském studiu, běhala a pracovala pro Nike, nadále sbírala instruktorské certifikáty, vedla lekce ve fitku, trénovala tenis, ale pořád jsem měla pocit, že pro úspěšnou kariéru v Nike to nestačí a potřebuji další vzdělání. Po dlouhém přemýšlení jsem se přihlásila na Britskou Universitu v Praze Prague College na magisterské studium International Business and Management. Byla to pro mě jedna z největších výzev, studium v angličtině, rovnou magisterský obor bez předchozího ekonomického vzdělání a to navíc ke všem svým aktivitám. V tu dobu jsem už byla se svým manželem Honzou a on začínal mít obavy, že to přeháním a že se mi to vymstí. Já jsem ale byla tvrdohavá a myslela jsem si, že jsem nesmrtelná.

Mezitím jsem v Nike dostala práci na plný úvazek jako Visual Merchandiser a naplno propadla vysněné práci pro Nike, běhání a studium bylo většinou až na posledním místě. Byly dny kdy jsem doma brečela, že to nedám, že mě vyhodí z jedné školy, pak z druhé, že nejsem v práci dost dobrá a běhám pomalu. Chudák Honza, neměl to se mnou v tu dobu jednoduché. Navíc jsem se připravovala na maraton a chtěla jsem zaběhnout co nejlepší čas a obětovala jsem tomu hodně času, energie a úsilí.

Práce mě bavila, ale já cítila, že chci víc, stanovila jsem si nový cíl a to jít na Evropskou centrálu Nike do Holandska a na následující rok se to stalo mou posedlostí a dělala jsem pro to všechno. Vyplatilo se, v červnu roku 2016 jsem se 2 dny po zaběhnutí maratonu (2:53)  stěhovala do vysněného Holandska. Nevěděla jsem do čeho jdu, jak dlouho tam budu sama, jestli a kdy se Honza přistěhuje, jaké to tam bude, budu práci zvládat, najdu si kamarády, honilo se mi toho hlavou spoustu.

Holandsko byla úžasná zkušenost, jak pracovní, tak i životní ale také sportovní. Pracovně jsem se toho hodně naučila, byla to úžasná škola a i když byly dny, kdy mi bylo do breku, zvládla jsem to. Nakonec z toho byly necelé dva roky vztahu na dálku, kdy jsme se s Honzou vídali přibližně každý druhý víkend a bylo nám hodně smutno, což nás posílilo a věděli jsme, že spolu chceme být a patříme k sobě. Díky tomu, že jsem měla více času pro sebe, jsem mohla dopsat diplomovou práci na Britské univerzitě, což se se mnou táhlo přes rok a já jsem to pořád odkládala. A sportovně? Je to zvláštní, ale postupně jsem přestala běhat a přesedlala na CrossFit, našla jsem se v tom a chtěla jsem v tom být dobrá.

V prosinci roku 2017 došlo k pracovním změnám a mě přesunuli v rámci Nike do Berlína a Honzu, který také pracuje v Nike do Vídně. Paradox? Tak trochu...Dva roky jsme se snažili, aby se Honza přestěhoval do Holandska a nakonec nás od sebe přesunou ještě dál.

My jsme to vzali jako pracovní i životní výzvu a byli jsme přesvědčení, že to zvládneme a taky že jsme to zvládli! Mezitím jsme se stihli vzít, procestovat Kubu, Malajsii, Kambodžu, Thajsko, objevovat Berlín, Vídeň a tuhle jízdu životem si užíváme. V září 2019 jsme společně proběhli cílem Berlínského maratonu v čase 2:50:56 ( pořád to nechápu :) a utvrdili se v tom, že v Berlíně se nám bude dařit.

Spousta lidí náš život nechápe, jak můžeme bydlet každý v jiné zemi, sjíždět se na víkendy do Prahy, plánovat, trávit hodiny v autě, do toho sportovat a snažit se jíst zdravě?!

Nejsme rozhodně žádní supermani, jen jsme se rozhodli přijímat výzvy, které nám život přináší, s otevřenou náručí a hledat na nich jen to pozitivní.

Rok 2020 nám zatím hraje do karet, Honzu přesunuli do Berlína, takže opravdový Berlin life začíná právě teď-držte nám palce!

Žijeme jen jednou, tak si to pojďme pořádně užít!

Bára